Historie a tradice
Jsme nositeli starobylé tradice Esejců
Historie Esejců se začíná psát v tzv. „Období druhého chrámu ( cca 516 př. n. l. – 70 n.l.) „ v oblasti dnešního Izraele. Informace o této významné židovské komunitě nám podal nejen nejznámější historik té doby Iosephus Flavius ve svém díle „ Válka židovská“, ale i Plinius starší nebo např. Filón Alexandrijský, který popisuje toto náboženské společenství v širším kontextu, jako společenství, které „ žije v mnohých judských městech a také vesnicích a osadách“.
Později se tématu Esejců věnoval i Hippolytus (okolo 170 – 236 n.l.)
Samotnému názvu této komunity „Esejci“ se zde nebudeme podrobně věnovat. Název Esejci dostali od jiných židovských skupin té doby a zřejmě pochází z aramejského výrazu „chasajja“(lékaři) nebo jiného aram. výrazu „ chesiím“ (zbožní), přičemž řečtina neměla pro hlásky „ch“ a „h“ žádný ekvivalent a proto je vynechávala.
V posledních desetiletích se objevil další významný zdroj informací o esejcích a jejich životě v podobě tzv. Svitků od Mrtvého moře objevených archeology v roce 1947 v lokalitě Kumrán. Tento historický poklad ( svitky textů) přímo vytvořili a v blízkých jeskyních pro budoucnost uschovali členové jedné z esejských komunit žijící poblíž Mrvého moře.
Rozsáhlé množství tam nalezených svitků přináší do naší doby zcela nový pohled na judaizmus v období druhého chrámu. Časové rozpětí nalezených dokumentů zahrnuje období mezi roky cca 120 př.n.l., až 63 n.l. a zahrnuje tedy i období, ve kterém vznikaly první křesťanské komunity.
Máme k dispozici i Esejci nepochybně také napsaný dokument, který byl nalezen v káhirské geníze a který poskytuje další doplňující informace ke Kumránské komunitě a jejím zvykům. Podle tohoto „ Damašského dokumentu byl právě Kumrán místem každoročních shromáždění a obřadů , kam se scházely esejské rodiny z celého Izraele.
Právě z tohoto Damašského dokumentu lze určit i vznik esejského hnutí okolo roku 196 př.n.l.
Stručně lze shrnout, že Esejci byli v období Druhého chrámu spolu se Saducei a Farizei jednou ze tří základních, historicky doložených částí tehdejší tradice judaizmu.
Je nesporné, že byli svým okolím vnímáni rozporuplně, jelikož jejich zvyky, obřady a tradice byly v mnohém odlišné od ostatních náboženských komunit.
Nebyl to jen způsob rituální očisty, který byl viditelným znakem Esejců, ale od ostatních je odlišovalo například i používání solárního kalendáře ( stejný, jako my používáme dnes), což vedlo k častým problémům s ostatními židovskými skupinami, které používaly pro stanovení častých židovských svátků kalendář lunární.
Esejci také začínali každý nový cyklus kalendáře středou, protože právě ve středu podle Tóry Bůh stvořil „světla na obloze“ (viz. První kniha Mojžíšova Gn1, 14-19) a oni sami sebe nazývali „dětmi Světla“.
Zřejmě nejvýznamnějším aspektem odlišnosti Esejců od jiných skupin bylo přijetí konceptu putování duší – tedy reinkarnace do systému esejské věrouky. Tento aspekt byl pro Esejce natolik významný, že přetrval v esejských náboženských společenstvích v jejich věrouce dodnes.
Odkud se tento aspekt v esejské věrouce vzal je složité vypátrat, nicméně kořeny nauky o reinkarnaci do prostoru starověkého Izraele zřejmě přinesli budhističtí mniši, které pozval do Alexandrijské knihovny ( univerzity) egyptský faraon Ptolemaios I. Sóter, aby překládali budhistické papyry. Je třeba poznamenat, že budhizmus byl tehdy nejrychleji se šířícím náboženstvím na světě.
Specifickým rysem esejské liturgie bylo prokazování velké úcty andělům, což zůstalo integrálním prvkem liturgického života esejských náboženských společenství dodnes. Datum 29.9. je v liturgickém kalendáři slaveno jako Svátek Andělů a do liturgie je zařazována modlitba „ Velebení Andělů“. Tato modlitba je odkazem na předkřesťanské kořeny esejské náboženské tradice.
Kumránské svitky dokládají, že členové esejské komunity považovali svět andělů za tak blízký, že vstup do komunity byl současně spojován se vstupem do společenství s Anděli.
Hlavním úkolem andělů v kumránských svitcích byla vždy oslava Boha na nebesích, což je zrcadleno i v současné liturgii esejských církví, kde vyznáváme: „….Před Tebou stojí zástupy Andělů a hledí na Tvou tvář“, což je reflexí na text proroka Izaiáše „ Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá Země je plna jeho slávy“ ( Iz 6,3)
Esejci v průběhu tisíciletí
Všeobecně převládá mezi archeology a biblickými badateli názor, že esejské společenství zaniklo po pádu Masady. Tuto skalní pevnost dobyla římská vojska roku 73 n. l. po dvouletém obléhání, na jehož konci drtivá většina židovských rebelů, včetně žen a dětí, zahrnující podle současných vykopávek i esejce, zvolila raději sebevraždu, než aby padla do římského otroctví.
I v tak těžké chvíli se snažili být v maximálním možném souladu se zákonem.
Když byl pád pevnosti nevyhnutelný, vylosovali mezi sebou deset mužů, kteří zbavili života ostatní muže, ženy a děti. Nakonec jeden z nich usmrtil zbylých devět mužů a sám jako jediný porušil Zákon a spáchal sebevraždu. Z asi 960 rebelů přežilo jen několik dětí a dvě ženy, které se schovaly do cisteren na vodu. Zprávu o této události nám předal římský historik židovského původu Iosephus Flavius ve svém díle „Válka židovská“.
Do nedalekého Kumránu se již Esejci nikdy nevrátili.
Přežili však roztroušeni nejen v oblasti Izraele, ale i v jiných částech tehdejší Římské říše.
Ne všude byli rozpoznáváni podle označení Jahad, jako kumránští Esejci.
Některé esejské komunity si říkaly Terapeutae ( terapeuti) podle svých lékařských znalostí, které byly všeobecně uznávané. Jiné skupiny Esejců, které se zabývaly vzděláním a provozovaly školy, byly označovány jako Nazorejští.
Dodnes je heslem esejských společenství „ Pomáhat – učit – léčit“.
I přesto, že v posledních třiceti letech bylo odborníky zdokumentováno mnoho z historie Esejců, bude ještě třeba vynaložit značné úsilí k vědeckému zdokumentování historie Esejců, uložené v záznamech sociální paměti moderních esejských komunit.
Budeme svědky putování Esejců do Evropy a jejich postupné transformace do křesťanských komunit „Paulikiánů“, „Bogomilů“ a „ Katarů“ včetně jejich originálního vnímání a praktikování křesťanské víry, které si zachovávalo svébytnost i proti přesile vojsk vyslaných papeži jako křížové výpravy proti křesťanům pro jejich odlišnou věrouku. Jejich neochvějnost ve víře, která v těch dobách nebyla nijak obvyklá a očekávaná, narýsovala v dějinách dokonalou paralelu, mezi krvavým koncem Masady roku 73 a tragédií na hradě Montségur roku 1244
Novodobá historie Křesťanské církve esejské
Již během druhé světové války a bezprostředně po ní se vybraní duchovně působící lidé vícero konfesí ale i laici setkávali proto, aby podle vzoru Esejců komunikovali s anděly. Někteří z nich disponovali neobvyklými spirituálními schopnostmi. Utrpení války a snaha nedovolit více opakování těchto hrůz je vedlo k diskusím o možných formách zachování míru a povzbuzování lidstva k toleranci mezi kulturami a vyznáními. Chtěli vytvořit společenství, ve kterém by mohli všichni i navzdory rozdílné víře společně slavit služby boží, a tak se spojit do jedné jediné velké lidské rodiny.
Rok 1948 byl poznamenán nadějí všech zainteresovaných v to, že právě objevené „svitky od Mrtvého moře“ (objeveny v roce 1946, zveřejněny v 1948) přinesou impulz ke všeobecnému poznání historické pravdy tak, jak byli všichni o ní přesvědčeni na základě svého poznání a svých tradic.
Myšlenka založit církev začínala působit ve společenství. Všichni byly přesvědčeni, že právě tímto se uskutečnila vůle Boha a došlo k odevzdání absolutní láskyplné oddanosti prostřednictvím Jeho andělů. Církev byla založena 10. června 1971 s cílem rozvíjet tradici inter-religiózního chápaní lidského společenství s Bohem, který je nadkonfesní a sjednocující všechny lidi, jako své děti. Zpočátku nechtěla církev působit veřejně. Měla růst pomocí odevzdávané osobní zkušenosti.
K zakladatelům církve patřili mimo jiné rabín, láma, arcibiskup, dva katoličtí biskupové, jeden evangelický biskup a imám. Navzdory tomu, že tito lidé už delší dobu nejsou mezi námi, nebudeme je uvádět.
Aby bylo zaručeno apoštolské následovnictví, byl první představený církvi PAX Boroměj I. vysvěcený dle katolického ritu římskokatolickými biskupy. Všichni ostatní přítomní také vložili své ruce na hlavu PAX Boroměje I. a prosili Boha podle své víry o vysvěcení.
V roce 1975 zemřel PAX Boroměj I. a na základě volby byl (rovněž podle katolického ritu) vysvěcený PAX Jan II, občanským jménem Johannes Granger. Pod jeho vedením se církev rozšířila. PAX Jan II. zavedl také Mezinárodní konferenci biskupů. Ta má určovat osud církve a také volit a vysvěcovat následující představené církve.
21. října 1999 byl Mezinárodní konferencí biskupů za představeného církve zvolen Jeho Svatost PAX Immanuel II. 21. listopadu 1999 bol PAX Immanuel II. slavnostně vysvěcen biskupy určenými k tomuto aktu. PAX znamená (latinsky) "mír, klid (pohoda, rozvaha)" a vyjadřuje vůli představených naší církve zasazovat se za mír a klid na světě. Zejména za mír a klid mezi různými konfesemi.
V současné době působí na území ČR jeden biskup, který byl řádně vysvěcen biskupy Cirkvi essénsko-kresťanskej působící na Slovensku. Tím získává Křesťanská církev Esejská apoštolskou sukcesi a biskupové KCE jsou pokračovatelé díla Ježíše Krista.
„Jako Otec poslal svého Syna, tak i Syn poslal apoštoly, aby hlásali jeho evangelium. Ti pak posílají své nástupce, aby pokračovali v tomto jejich poslání, hlásání spásy, které Otec svěřil Synovi. Garantem a tvůrčí silou tohoto poslání je Duch Svatý, vždyť v Duchu Kristově je evangelium hlásáno a on je zárukou pravdy, kterou Kristus vyučil své apoštoly“ (1Clem).
Jan Křtitel - esejský mistr
Tradice moderních esejských společenství, která uchovávají poznání kulturní paměti svých předchůdců hovoří oa Janu Křtiteli jako o „Mistrovi esejského učení“. Toto pozníní je stále více potvrzováno současnými badateli na poli archeologie, filologie a ostatních moderních věd, zabývajícími se svitky od Mrtvého moře.
Právě kumránská poušť byla a dodnes je místem, kde má člověk hledající „ lůno Hospodinovo“ více na dosah miliony hvězd na noční obloze, než rozptýlení a pokušení Jeruzaléma. A právě tuto poušť, kde „ozvalo se Boží slovo Zachariášovu synu Janovi“ (Lk3,2) si vybrali Esejci za místo, kde se rozhodli kráčet na své cestě k Pánovi.
Jedním ze základních dokumentů, kterými se řídila pouštní kumránská komunita Esejců byl
„ Řád jednoty“, jehož plné znění je součástí svitků od Mrtvého moře objevených roku 1947 v Kumránu.
V tomto textu je psáno dokonce dvakrát: „Až ty věci přijdou na Společenství v Izraeli, ať se vzdálí od společnosti lidí nešlechetných a odejdou na Poušť, aby tu klestili cestu k Němu, jak je psáno: ,Na poušti klestěte cestu [ ... ] urovnejte ve stepi cestu pro našeho Boha.'« (1QS7,12-14).
Evangelia všech čtyř kanonizovaných evangelistů podávají zprávu o Janu Křtiteli, hlásajíce, že“ Je to ten, o kterém bylo ústy proroka Izaiáše řečeno : Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánovi, vyrovnejte mu stezky! (Mt 3,3). Jan Křtitel působil na poušti a hlásal křest pokání na odpuštění hříchů. ( Mk1,3-4) i ( Lk 3,3-4)
Dokonce i Janovo evangelium o tom podává zprávu (Jn2, 23), kdy říká: „ Já jsem hlas volajícího na poušti: Vyrovnejte Pánovu cestu, jak řekl prorok Izaiáš.“
Je tedy zjevné, že jeden ze základních postulátů deklarovaných v esejských pravidlech každodenního života je společný s kanonickými evangelii.
Důkazů o propojení Jana Křtitele s kumránskými esejskými mnichy je však více. Jedním z nich je například kumránské pravidlo přijímat do výchovy děti z rodin kněží izraelského chrámu. Právě zde je možné hledat kontext Lukášovy zprávy: „ Chlapec rostl a sílil na duchu; a žil na poušti až do dne, než vystoupil před Izrael“. (Lk1,80)
„Jana Křtitele je možno považovat za mezičlánek mezi zbožným židovstvem a dobou novozákonní.
Ježíš a Esejci
Ježíš podle novozákonního podání měl úzké kontakty s Janem už od svého života v lůně Mariině. Jeho veřejné působení začíná křtem z rukou Janových. Také první Ježíšovo kázání se týká téhož tématu jako kázání Janovo. Je to kázání o Božím království“ (V. Ventura, Spiritualita křesťaňského mnišství, Praha 2006).
Můžeme tedy vyslovit dostatečně nepřímo podepřený předpoklad, že Jan Křtitel, dostatečně obeznámený s kumránskou spiritualitou, přímo působil na formování názorů Ježíše Nazorejského. Rysy tohoto vlivu lze vysledovat i přímo v Ježíšových kázáních, například v „ kázání na hoře“ (Mt5-7) nebo (Lk6,17-49)
-
Jaké jsou zdroje křesťanské církve esejskéZákladním zdrojem inspirace esejské církve je Bible Svatá v podobě, v jaké ji známe z křesťanského prostředí většinových církví. Písmo Svaté je esejskou církví respektováno, v plném rozsahu však nemá ve věrouce závazný věroučný charakter. Podobně, jako zdroj moudrosti a inspirace slouží esejské církvi i další historické texty, jako například tzv. apokryfní evangelia ( viz. Kodexy z vykopávek v Naq Hammadí).
-
Vztah esejských církví k partnerství osob stejného pohlaví?V případě Božího stvoření není pohlaví určujícím parametrem. Všichni jsme Božím stvořením, které je pro potřeby existence ve hmotném světě především pro potřeby reprodukce, anatomicky rozděleno. Toto rozdělení má pozemskou podstatu a nemá nic společného s naší spiritualitou. Před Bohem nejsme tedy muži a ženy, ale jsme „ stvoření stojící před Boží tváří“. Proto neděláme rozdíly mezi ženami a muži při kněžském nebo biskupském vysvěcení, ale neděláme rozdíly ani při posvěcování partnerského vztahu. Vždyť, jak bychom mohli dělat rozdíly my na zemi, když je nečiní Stvořitel na nebesích? V procesu zdokonalování naší duše se každý z nás v různých inkarnacích ocitá v tělech obou pohlaví a získává tak v rámci karmického vyrovnání mnohem komplexnější zkušenosti. To se samozřejmě týká i vztahů stejnopohlavních. Vzájemné vztahy mezi lidmi jsou jednou z nejsložitějších součástí našich učebních procesů a proto významně ovlivňují naší cestu k vyšší kvalitě duše a jejímu přibližování k Bohu
-
Členství v Křesťanské církvi esejské?Členem KCE se může stát kdokoliv, kdo se ztotožní s pravidly a věroučnými principy esejské církve, absolvuje potřebné studium a je vysvěceným knězem s apoštolskou sukcesí. Přístup na veřejné bohoslužby mají i lidé jiných vyznání, aniž by je tato účast k čemukoliv zavazovala.
-
Jsou si ženy a muži rovni?Součástí esejské tradice je i skutečnost, že hodnostáři esejských církví jsou ženy stejně jako muži. Mezi Ježíšovými apoštoly byly i ženy. Nejznámější Marie z Magdaly a Junia ( Řím. 16,7)
-
Reinkarnace?Reinkarnaci považujeme za integrální prvek esejské tradice tak, jak to potvrzují texty z Kumránu i Naq Hammádí. Učení o reinkarnaci bylo součástí křesťanské tradice v prvotních křesťanských obcích až do roku 553, kdy bylo na koncilu v Konstantinopoli (dle historických pramenů politicky zmanipulovaném) zakázáno. Církevní otec - křesťanský filosof Origenes, ve 3.st. n. l., hlavní představitel teologické nauky o apokostáze ( konečném usmíření Boha s celým stvořením) a preexistenci duše byl tři sta let po své smrti označen za bludaře a dodatečně „vymazán“ z církevních dějin. Jak vnímají esejci toto učení o reinkarnaci duší? Esejci věří, že každá duše potřebuje získávat reálné zkušenosti, aby mohla dosáhnout dokonalosti. V průběhu našich inkarnací se pohybujeme v procesu učebního plánu duše, jednou jako oběti, jindy jako pachatelé, jednou jako páni, jindy, jako jejich sluhové. Vesmír si pamatuje všechno, co jsme udělali, i když my jsme to zapomněli . Zákon Karmy je zákonem postupného nastolení harmonie. Výsledný součet získaných pozitivních a negativních zkušeností dovede duši k dokonalosti a opětovnému splynutí se Stvořitelem.
-
Je potřeba držet celibát?Hodnostáři esejských církví se mohou vdávat a ženit. I tyto aspekty stojí na starobylé esejské tradici a vychází i z novozákonních evangelií.